Milan Orlowski
Milan Orlowski
Svými úspěchy se zařadil mezi největší velikány našeho stolního tenisu, navázal na řadu hráčů jako byli Váňa, Andreadis, Vyhnanovský.
I v době vlády Číňanů a později nástupu Maďarů, Jugoslávců a Švédů se dokázal prosadit na světovém a evropském poli a sbírat vavříny šampióna.
- trojnásobný mistr Evropy
- nejlepší Evropan ve dvouhře ze šampionátu v Novém Sadu roku 1974.
- Vicemistr světa ve čtyřhře z roku 1985.
- Dvakrát vyhrál prestižní turnaj TOP 12 - v roce 1977 a 1983.
- šestkrát juniorským mistrem Evropy
- Z mistrovství Evropy má medailovou bilanci 3 zlaté, 4 stříbrné a 8 bronzových.
- Z mistrovství světa má jednu stříbrnou a tři bronzové medaile
- jedenáctkrát mistr republiky
a takto vypadala jeho hra s Pepou Dvořáčkem (finále mezinárodního mistrovství Německa v r.1982, kde podlehl Pepovi 0:3)
Z rozhovoru pro Deník (11.10.2008)
Sport je pro mě droga, jsem jím posedlej, je to prostě můj život. Stolní tenis jsem dělal opravdu naplno a ještě dneska ho hraju, a musím říct, že mě pořád baví. Nedovedu si představit, že bych nemohl sportovat. Tim, že jsem hrál tenis, fotbal, hokej, golf, dělal lyžování, tak musím zaklepat, že se člověk pořád drží fit. Dnešní generace je hodně jednostranná, oni nemaj čas na ostatní sporty. Tenkrát to bylo trošku jinak.
Ping–pong je u nás, i ve srovnání s jinými zeměmi, stále okrajovým sportem. Proč?
Já si myslím, že to není jenom u nás. Ve Švédsku byly takové osobnosti jako Persson (Jörgen Persson – pětinásobný mistr světa, desetinásobný mistr Evropy; pozn. aut.) nebo Waldner (Jan–Ove Waldner – podle mnoha odborníků asi nějlepší hráč všech dob; pozn. aut.), a stolní tenis je tam taky na okraji a mediálně taky není vidět. Anebo v Německu, třeba Timo Boll je absolutní světová jednička. Myslím si, že dneska není lepší hráč, a stejně není vidět, stejně tam běží jen fotbal, možná trochu házená nebo tenis. Stolní tenis je vnímán jako, řekl bych, podřadný sport.
Měl dřív větší medializaci a popularitu?
U nás určitě. „Buržoazní“ sporty jako tenis a golf tady tenkrát nesměly být. Pingpong byl takový „proletářský“ sport, takže jsme byli hodně na očích. To jsme měli docela štěstí. Takže se o tom psalo, každá evropská liga byla v televizi. To bylo fakt neuvěřitelný.
Proč stolní tenis v současnosti už tu popularitu nemá? Co je jinak?
Já si myslím, že dneska je to o penězích a sponzory prostě stolní tenis netáhne. A ještě navíc máme smůlu v tom, že ten náš sport není divácky moc atraktivní. Špičkový stolní tenis je dnes strašně složitý. Laik nepozná tu obtížnost, a to je to neštěstí našeho sportu. Za posledních patnáct let se stolní tenis vyvíjel k agresivitě a řekl bych, že dřív byl hezčí tím, že byl pomalejší. Hrálo se za stolem, na dlouhé výměny, dneska je to jinak.
Jak to změnit?
Možná by to chtělo přemýšlet třeba o zvednutí síťky. Ale nějaké velké zásahy do toho sportu taky nejsou dobrý.